Podle zprávy NOAA (Národní úřad pro oceány a atmosféru) došlo v roce 2025 k poklesu velikosti ozonové vrstvy ve srovnání s dřívějšími hodnotami, ačkoliv ne v porovnání s rokem předchozím, kdy byla přibližně stejná. To představuje pátou nejmenší velikost od doby, kdy byl Montrealský protokol v roce 1992 zaveden a začal vykazovat své efekty. Tento protokol, který vstoupil v platnost v roce 1987, měl za cíl snížit produkci a spotřebu freonových plynů, které vážně poškozují ozonovou vrstvu a tím přispět k regeneraci tohoto klíčového elementu pro ochranu Země.
Ozonová vrstva funguje jako planetární sluneční ochrana, která chrání život před škodlivým ultrafialovým (UV) zářením ze Slunce. Tato vrstva se nachází ve stratosféře ve výškách přibližně od 11 do 50 kilometrů nad povrchem Země. S poklesem množství ozonu se na povrch dostává více UV záření, což může způsobit poškození rostlin, ale také zvýšit výskyt rakoviny kůže a šedého zákalu, mezi dalšími nepříznivými vlivy na zdraví.
Velikost ozonové díry není stálá a mění se v průběhu roku, přičemž dosahuje největšího rozsahu obvykle v září a říjnu. V roce 2025 byl průměrný rozsah ozonové díry od 2. září do 13. října 18,71 milionu čtverečních kilometrů, přičemž největší denní rozsah dosáhla 9. září s hodnotou 22,86 milionu čtverečních kilometrů. V loňském roce bylo toto maximum dosaženo 28. září, přičemž ozonová díra pokrývala oblast přibližně 22,4 milionu čtverečních kilometrů nad Antarktidou.
Ozonová díra není skutečným “otvorem”, jak by se mohlo zdát, nýbrž se jedná o oblast ve stratosféře, kde jsou měřeny hladiny ozonu pod 220 Dobsonových jednotek (DU). Rozsah této oblasti se každý rok mění, obvykle je na podzim největší a poté se zmenšuje, ale zatímco v posledních letech došlo k jistému zlepšení, přetrvává sezónní návrat k předchozím hodnotám. Vyšší hodnota Dobsonových jednotek tedy svědčí o lepších podmínkách pro ozonovou vrstvu. V roce 2024 byly naměřeny nejnižší hodnoty 109 DU nad Antarktidou, zatímco letos poklesly k 147 DU 6. října.
Trend snižování velikosti ozonové díry a zhuštění ozonové vrstvy vykazuje pomalé, ale mírně zlepšující se tendence, přičemž však existuje značná variabilita. V roce 2002 byla ozonová díra překvapivě malá, dosahovala pouze 15 milionů čtverečních kilometrů v září a dokonce se rozdělila na dvě části. Výzkumníci zdůraznili, že menší ozonová díra letos v návaznosti na specifické vzory stratosférického počasí neznamená dlouhodobý trend. Dodali, že data tak jednoznačně neprokazují regeneraci ozonové vrstvy.
Vědci měli pravdu ohledně dlouhodobých trendů, neboť velikost ozonové díry se opět zvýšila a dokonce v následujícím roce 2003 dosáhla rekordních rozměrů, což se opakovalo v roce 2006, kdy maximální velikost dosáhla 28 milionů čtverečních kilometrů. Obě sezony byly spojeny s mimořádně nízkými teplotami, které hrají zásadní roli ve změnách ozonové vrstvy. Od vstupu Montrealského protokolu došlo k významnému snížení množství škodlivých látek, jejich vliv však přetrvává a protokol stále odborníci označují za jednu z nejúspěšnějších environmentálních dohod v historii.
Ozonová díra je stále větší než součet plochy Spojených států a Číny. Montrealský protokol přinesl určité výsledky, ale situace stále není ideální. Očekává se, že ozonová vrstva se zcela zotaví během 42 let.
