Nová genetická studie, publikovaná v časopise Nature, přinesla nové informace o počátečním lidském izolaci na jihu Afriky, které trvalo zhruba 100 000 let. Tato výzkumná činnost naznačuje, že takovéto izolování vedlo k poklesu genetické variability přítomné u moderních lidí.
Tento výzkum, provedený týmem vědců, analyzoval genom 28 starověkých jedinců, jejichž ostatky měly stáří mezi 225 a 10 275 lety, všechny pocházely z oblasti jižní části kontinentu, konkrétně jižně od řeky Limpopo, která se klenutě vine prostřednictvím Mosambiku až k oceánu.
Porovnání genomů vytažených z těchto ostatků s již publikovanými daty o afrických, evropských, asijských, amerických a oceánských populacích ukázalo, že obyvatelé jižní Afriky, kteří žili před více než 1 400 lety, měli genetické složení, které se výrazně lišilo od moderních lidí. To naznačuje dlouhé období relativního izolace v jižní části kontinentu.
Vědci však zatím nemají definitivní vysvětlení pro trvání tohoto izolování. Mattias Jakobsson, spoluautor studie a evoluční biolog z univerzity v Uppsala ve Švédsku, uvedl v rozhovoru pro Live Science, že i když „rozsáhlá geografická vzdálenost hrála roli v izolaci, není to příliš uspokojivá spekulace, protože lidé často překonávají velké geografické oblasti.“
Dodává také, že oblast kolem řeky Zambezi nemusela být příznivá pro osídlení raných lidí. „Kombinace vzdálenosti a nepříznivých podmínek mohla izolovat jih,“ doplnil Jakobsson.
Vědci konstatovali, že mnozí z dávných obyvatel jižní Afriky, zejména ti, kteří žili mezi 10 200 a 1 400 lety, „se nacházejí mimo rozsah genetické variability mezi moderními jedinci,“ jak uvedli ve studii, „a tvoří extrém lidské genetické variability.“
Tým pojmenoval tuto novou a dosud neznámou genetickou variantu jako „anatomickou složku staré jižní Afriky“ a zjistil, že neexistují zřetelné náznaky genetického mísení — tedy interakce s externími skupinami — až do kolem roku 550 n.l.
„Naše výsledky proto kontrastují s jazykovými, archeologickými a některými ranými genetickými studiemi, které naznačovaly sdílený původ nebo dlouhodobou interakci mezi východní, západní a jižní Afrikou,“ zdůraznili vědci.
Migrace z jižní Afriky
Výzkumníci usoudili, že populace v jižní Africe byla pravděpodobně poměrně početná nejméně do před 200 000 lety. Vzhledem k příznivým klimatickým podmínkám některé jedince mohli migrovat na sever, čímž šířili své geny v průběhu tohoto procesu. Nicméně, přibližně před 50 000 lety došlo k významnému poklesu populace v této oblasti, což vyvrcholilo setkáním mezi zemědělci ze severu a místními sběrači a lovci přibližně před 1 300 lety.
Kromě toho unikátní genetické varianty bývalých obyvatel jižní Afriky poskytují nové stopy pro pochopení lidské evoluce a její genetické rozmanitosti. Jakobsson poznamenává, že tato prehistorická populace vlastní polovinu veškeré známé genetické variability lidstva, zatímco zbytek je rozdělen po zbytku světa. „Důsledkem toho nám tyto genomy pomáhají pochopit, které genetické varianty byly skutečně důležité pro lidskou evoluci,“ prohlašuje Jakobsson v prohlášení.
Při analýze genových variant, které jsou výlučné pro Homo sapiens v této starodávné populaci, vědci identifikovali mnoho variant spojených s renální funkcí a neuronálním růstem v mozku. Tyto renální varianty mohly evolučně vzniknout, aby pomohly lidem s retencí nebo kontrolou vody v těle, zatímco neuronové varianty jsou spojeny se schopností pozornosti — což naznačuje lepší kognitivní výkon ve srovnání s Neandertálci nebo Denisovany.
Studie zdůrazňuje existenci „široké genetické variability, která dosud nebyla vyhodnocena v archaických exploatach původních obyvatel na celém světě,“ což je klíčové pro porozumění evoluci Homo sapiens. Zejména přítomnost těchto specifických variant mezi dávnými obyvateli jižní Afriky podporuje model „kombinace“ lidské evoluce. Jakobsson uzavírá: „Je jistě možné, že lidé se vyvíjeli, alespoň zčásti, na více místech. Jak — a zda — tento proces probíhal a jak kombinoval genetickou variaci k vytvoření moderních lidí, je otázkou otevřenou.“
