Ukončení 24hodinového dne na Zemi není pouhým mýtem, ale ani událostí, která by nastala v nejbližší budoucnosti. Vědci již po desetiletí zkoumají postupné zpomalování rotace naší planety, které je natolik pomalé, že ho v každodenním životě prakticky nelze zaznamenat. Tento proces je výsledkem především gravitační interakce mezi Zemí a Měsícem.
Pomalá, ale skutečná změna
Přestože jsme zvyklí na to, že den má přesně 24 hodin, toto měření není tak rigidní, jak se může zdát. Skutečností je, že i takzvaný „sluneční den“ vykazuje malé variace. Pokud se rotace Země měří na základě vzdálených hvězd místo Slunce, dostáváme hodnotu o něco odlišnou, známou jako siderický den, jak uvádějí popularizační zdroje NASA.
Tento rozdíl není chybou, ale výsledkem toho, že Země se otáčí kolem své osy současně s obíháním kolem Slunce. Dále, v průběhu velmi dlouhých období, ukazuje délka dne jasný trend: pomalu se zvyšuje.
Úloha Měsíce v prodlužování dnů
Hlavním důvodem tohoto postupného zpomalení je Měsíc. Jeho gravitace způsobuje přílivy v oceánech, což vytváří stálou třecí sílu, která působí jako malý brzda na rotaci Země. Tato ztráta energie způsobuje, že se Země otáčí stále o něco pomaleji, zatímco se Měsíc postupně vzdaluje.
Tento jev byl dokumentován přesnými astronomickými pozorováními, atomovými hodinami a historickými záznamy, například starými zatměními. Proto mezinárodní organizace specializující se na měření času pečlivě sledují vztah mezi rotací planety a oficiálním časem, přičemž využívají i úpravy, jako jsou skokové sekundy.
Kdy dojde k 25hodinovému dni?
Pokud jde o zásadní otázku – kdy na Zemi nastanou dny trvající 25 hodin – studie ukazují, že tento scénář je předpokládán za přibližně 200 milionů let, za předpokladu, že systém Země-Měsíc bude i nadále vyvíjet podobným způsobem jako dosud. Jinými slovy, existuje „datum“ v geologickém smyslu, ale je tak vzdálené, že nebude mít žádný praktický dopad na lidstvo ani na naše měření času.
Kromě přílivu mohou na délku dne mírně ovlivnit také další faktory, jako je redistribuce hmoty na planetě, například táním nebo pohyby velkých objemů vody. To ukazuje, že Země není rigidním a neměnným tělesem, ale dynamickým systémem, který se neustále mění.
