Vymření druhu Homo floresiensis osvětluje kombinované účinky klimatu, ostrovní geografie a dynamiky koexistence mezi lidskými druhy. Pochopení této krize přispívá k lepšímu porozumění biologickým zranitelnostem vůči ekologickému stresu v současné době, kdy globální ekologické tlaky sílí.
Na indonéském ostrově Flores přetrvávala vědecká záhada od doby, kdy byly v roce 2003 objeveny kosterní pozůstatky malého hominida, druhu Homo floresiensis, jehož přezdívka je „hobit“. Tento archaický hominid vymřel přibližně před 50 000 lety, ale jeho vymření zůstávalo zahaleno nejistotou ohledně přesných příčin. Nová studie publikovaná v časopisu Communications Earth & Environment navrhuje rigorózní odpověď na tuto záhadu.
Vedený Hamdim Rifaiem (Univerzita Wollongong) a Nickem Scroxtonem (University College Dublin), tým se opírá o geochemické a paleoklimatické analýzy stalagmitů k rekonstrukci vývoje srážek na Flores po tisíciletí. Jejich výsledky ukazují, že hluboké klimatické změny, spojeny s rostoucími ekologickými tlaky, mohly ohrozit přežití tohoto lidského druhu. Tento scénář zasazuje vymření hobitů do měřitelného environmentálního kontextu, daleko od spekulací.
Vymření mezi 61 000 a 50 000 lety
Vymření druhu Homo floresiensis na indonéském ostrově Flores nebylo náhlé či nevysvětlitelné. Na základě aktualizované chronologie naleziště Liang Bua poslední fosilní pozůstatky tohoto druhu pocházejí z doby přibližně před 61 000 lety, zatímco jejich osídlení začalo téměř před 100 000 lety. Tato nedávná revize datování vylučuje hypotézu o přímé koexistenci s druhem Homo sapiens na Liang Bua, který na ostrov dorazil později, kolem 46 000 let.
Archeologický záznam také ukazuje, že hobiti pravidelně používali kamenné nástroje, které souvisely s lovem místních kořisti, jako je Stegodon florensis insularis, což je trpasličí slon vážící až 950 kg. Současné vymření těchto dvou druhů na Liang Bua kolem 57 až 61 000 let vzbuzuje otázky. Nezodpovídá žádné známé lidské aktivitě ani drastičtější změně v geologické krajině.
Konec archeologické sekvence H. floresiensis je charakterizován postupným úpadkem fosilních pozůstatků, zejména ve vrchních vrstvách naleziště. Tento trend se potvrzuje přes izotopové studie na zubech Stegodona, které ukazují postupný hydrický stres před jejich vymřením. Rifai a jeho kolegové tak zdůrazňují synchronizaci mezi ekologickým úpadkem kořisti a jejich predátorů ve křehkém ostrovním ekosystému.
Nejednotné klima dokumentované stalagmity
Analýza klimatických příčin vymření hobitů je založena na přesném a kontinuálním zdroji. Tento zdroj je stalagmit datovaný mezi 91 000 a 47 000 lety, extrahovaný z jeskyně Liang Luar, která se nachází 1,3 km od Liang Bua. Výzkumný tým měřil poměry Mg/Ca a izotopy δ18O v této formaci, aby rekonstruoval variace historických srážek.
Mezi 76 000 a 61 000 lety se klima na Flores výrazně vysušuje. Roční objem srážek klesá o 37 %, z přibližně 1560 mm na 990 mm. Zatímco letní srážky — důležité pro zásobení řek — klesly ze 1030 mm na 450 mm, což představuje pokles o 56 %. Tento suchý režim přetrvává až do doby 50 000 let. Studie také potvrzuje zvýšené vysušení let během období mezi 61 000 a 55 000 lety, což odpovídá postupnému úpadku hobitů.
Účinky tohoto sucha se potvrzují měřením izotopového poměru [²³⁴U/²³⁸U] ve stalagmitech, což je indikátor poklesu karstického průtoku, tedy hydrického stresu v podzemí. Tento signál naznačuje stále se snižující infiltrace vody, což je známkou trvalého snížení sladkovodních zdrojů.
Tato klimatická data tvoří první vysokorozlišovací záznam na Flores pokrývající toto období. Umožňují překonat obecné hypotézy o globálním klimatu a přinášejí lokální, sezónní čtení vývoje srážkového režimu. Studie tak přesně spojuje hydroklimatické změny s úpadkem ostrovních ekosystémů.
Postupná porucha potravinového řetězce
Jedním z klíčových prvků ekosystému Homo floresiensis byl Stegodon florensis insularis, jehož fosilní zuby byly studovány souběžně se stalagmitou LR09-K2. Tyto izotopové analýzy (δ18O a δ13C) ukazují významnou změnu v hydrických návycích těchto zvířat, jak již bylo zmíněno. Byly silně závislé na řekách napájených monzunovými dešti.
Výsledky naznačují, že 92 % pozůstatků Stegodona nalezených ve vrstvách datovaných mezi 76 000 a 62 000 lety odpovídá období stále suchého klimatu. Úrovně kyslíku-18 v jejich zubech odrážejí méně obnovovanou, více odpařovanou vodu. Tato variace předchází jejich vymření, datovanému kolem 57 000 let. Zatímco hobiti lovili především mladé jedince, což dokládá 94 % subadultních pozůstatků nalezených ve spojení s nástroji.
Studie ukazuje, že, na rozdíl od běžně panujících názorů, tito sloni nebyli pouhými obětmi nadměrného lovu. Jejich vymření se zdá být výsledkem dvojího faktoru — úbytku vody a nemožnosti migrovat v uzavřeném ostrovním prostředí. Julien Louys (Univerzita Griffith), který se na studii nepodílel, poznamenává pro Science News, že „zvířata na ostrově nemají kam jít, když se zhorší jejich habitat“.
Podle názoru vědců, sledovali-li hobiti své kořisti, opustili by oblast Liang Bua a přesunuli se do pobřežních regionů. Tato potenciální migrace do stresovaných residuálních habitatů by mohla zvýšit jejich vlastní křehkost. Přerušení jejich potravinového řetězce a nemožnost přizpůsobit se novému ekosystému pravděpodobně přispěly k jejich postupnému vymření.
Ekologický tlak, izolace a možná konkurence s lidmi
Kromě klimatu a ekologického kolapsu studie zvažuje i jiný faktor. Tím je demografický a ekologický tlak v omezeném prostoru. Flores, středně velký sopečný ostrov, nabízel málo úkrytů v případě zhoršení environmentálních podmínek. Debbie Argue, paleoantropoložka na Australian National University, připomíná, že insulární druhy jsou obzvlášť zranitelné. „Když zdroje ubývají, konkurence se velmi rychle zintenzivňuje“.
Tým výzkumníků nevylučuje možnost, že Homo floresiensis, nucený přesunout se do vlhčích pobřežních oblastí, mohl narazit na skupiny Homo sapiens, které přišly z jihovýchodní Asie, odhadované na Flores kolem 46 000 let. Ačkoli nebyly nalezeny žádné přímé fosilní stopy interakce, současnost mezi touto fází maximální aridizace a regionální expanzí lidí otevírá možnost nepřímé konkurence o zdroje.
V insulárním kontextu může i mírný tlak vést k nevratným důsledkům: oportunní predace, zavedení chorob nebo jednoduché teritoriální vyloučení. V prostředí, kde se sladká voda stává limitujícím faktorem, se koexistence mezi dvěma lidskými druhy, z nichž jeden je odolný a druhý specializovaný, stává nepravděpodobnou.
Konečně, vědci signalizují sopečnou erupci v blízkosti Liang Bua kolem 50 000 let, která by mohla zakrýt lokalitu popelem. Tato přírodní katastrofa by mohla završit lokální okupaci. Nicméně většina údajů naznačuje, že postupné opuštění místa začalo již dávno, když se prostředí stalo neobyvatelným.
Souhra klimatických, ekologických a možná lidských faktorů tak vykresluje scénář pomalého, avšak nevyhnutelného vymření. Vymření ve světě, kde každá zdroj byla klíčová pro přežití.
Zdroj: Gagan, M.K., Ayliffe, L.K., Puspaningrum, M.R. a kol. „Začátek letní aridizace a úpadek Homo floresiensis v Liang Bua před 61 000 lety“. Commun Earth Environ 6, 992 (2025).
