Rozšířená realita není určena pro každou operaci ani pro všechny pacienty. Využívá se především v situacích se značnou složitostí, kde je nezbytně nutné precizně odstranit nádory, a kde by mohlo dojít k trvalým následkům, jako je ochrnutí obličeje či poškození hlasových nebo polykacích nervů.
Gabriel Damiano, který vede oddělení chirurgie hlavy a krku v nemocnici Pirovano, prezentuje moderní přístup, jež je v zemi téměř neznámý: chirurgii podpořenou rozšířenou realitou. Toto veřejné zdravotnické zařízení přijalo tuto technologii s cílem provádět bezpečnější a předvídatelnější operace.
Damiano vede toto oddělení v nemocnici v čtvrti Coghlan již 15 let. Po letech specializace v nemocnici Roffo a studiu ve Francii a USA přiznává, že tuto technologii je nutné pečlivě uvádět do praxe: „Tato technika není zázračné řešení. Nehodí se pro každou operaci a pro každý případ, navíc neexistují žádné statistiky, protože je to stále velmi nové a je třeba vyhodnotit náklady a přínosy jejího použití.“
Za poslední tři měsíce však provedl tři úspěšné operace, během kterých využil rozšířenou realitu. I když byly tyto případy složité, výsledek ho naplnil optimismem.
Co je to rozšířená realita?
„Rozšířená realita je technika, která se začala vyvíjet v 90. letech. Je důležité ji odlišovat od virtuální reality. Zatímco virtuální realita vytváří zcela fiktivní scénu, rozšířená realita přidává vizuální, zvukové a čichové prvky k tomu, co již vidíme,“ uvedl Damiano.
Vše vychází z neschopnosti vidět to, co je skryto pod materiálem, který je před námi. Vidíme karoserii auta, ale ne motor; obal mléka, ale ne samotné mléko. Co kdybychom mohli vrstvit snímky, které byly pořízeny před chvílí pomocí technologií, jako jsou tomografie nebo magnetická rezonance? Pomocí speciálních brýlí bychom mohli vidět překryvy: vnější vrstvu (například auto, obal mléka nebo pacienta na operačním stole) spolu se vším, co se nachází pod tímto „povrchem“. To umožňuje rozšířená realita.
Navíc, díky softwaru, který obrázky dále zpracovává, se mohou zobrazené prvky zbarvovat nebo zvýrazňovat podle potřeb lékaře.
„S vysokým rozlišením pořízeným z magnetické rezonance nebo tomografie den před operací – protože některé tumory rostou velmi rychle – lze těsně před zákrokem zjistit, kde se nachází krční tepna nebo jugulární žíla, a také nervy, přičemž se i nadále sleduje pacient. Software pak kartuje různé zóny pomocí barev,“ řekl Damiano.
„Například, tepny můžeme vidět červeně a nervy žlutě; tumory pak v jakékoli zvolené barvě. To poskytuje předoperační realitu skrze brýle, které zároveň nabízejí skutečný pohled na problém, který musíme vyřešit,“ dodal.
Rozšířená realita v argentinské medicíně
Operace hlavy a krku se zaměřují na cokoliv od klíčních kostí až po základnu lebky, s výjimkou endo-cerebrálních oblastí. „Tato zóna je velmi ‚stísněná‘. Existuje velké množství nervů a cév. Tyto struktury rozlišujeme na základě zkušeností, ale někdy je anatomie změněna kvůli abnormalitám nebo nemocem, které přinesly další komplikace,“ vysvětlil.
Damiano není vědom toho, že by jiné argentinské týmy kromě nemocnice Italiano v Buenos Aires používaly rozšířenou realitu v chirurgii. Nicméně se domnívá, že je nezbytné využívat tuto technologii také pro výuku: „Je fantastická. Můžeme předávat všechny detaily residentům a pomoci jim v plánování a přípravě jednotlivých kroků operace.“
Mezi trojicí pacientů, které během posledních týdnů operoval, byla například žena kolem čtyřiceti let, u které došlo k recidivě nádoru štítné žlázy za hltanem. Tato oblast je blízko k vagovému nervu, který ovládá hlas, a vnitřní krční tepně.
„Použili jsme rozšířenou realitu a bez vážných komplikací jsme museli provést pouze třícentimetrový řez, abychom odstranili nádor ústy i bez otevření krku,“ slavil úspěch.
Operoval také dvacetiletého muže se synoviálním sarkomem, agresivním nádorem. Protože tendence k recidivě přetrvává, musí lékaři odstranit nádor tak, aby vzali i okolní tkáně. Damiano uvádí, že „nádor se podařilo v bezpečném odstupu odstranit, aniž by to ovlivnilo oblast oka; bylo třeba provést rekonstrukci v oblasti čelisti.“
Třetím pacientem byl muž kolem padesátky trpící Eaglovým syndromem, který potřeboval odstranit malou kost na základně lebky, jež vytvářela tlak na jugulární žílu a způsobovala mu tinitus při fyzické aktivitě. „Díky rozšířené realitě jsme mohli pozorovat vztahy mezi žilami, nervy, vnitřní krční tepnou a sousedními kostmi. To nám umožnilo dosáhnout velmi přesného přístupu k kosti, kterou bylo nutné odstranit,“ poznamenal s tím, že pacient hlásil úlevu od symptomů bez komplikací.
Damiano se znovu obezřetně vyjadřuje: „Tato technologie není všelék a stále je třeba definovat, pro které případy, které oblasti a které pacienty je možné ji využívat. Není prokázáno, že je nezbytná, ale myslím, že v určitém směru bude schopna pomoci.“
Proč se lékař rozhodl věnovat této obzvláště složité a potenciálně rizikové oblasti? Damiano odpovídá bez zaváhání: „Jsem lékař, protože jsem to chtěl být od malička. Pocházím z pracující rodiny z venkova. Jsem produktem sociální mobility 80. let, kdy mělo smysl studovat, což stále říkám svým dětem, že to má cenu. Velmi se těším z výběru této specializace; je fantastická. Kolik stojí objímání pacientů, je k nezaplacení.“
