Věděli jste, že podzim je v různých koutech světa obdobím, kdy se slaví život i smrt s neuvěřitelně rozdílnou energií? Zatímco v Česku se svíčky rozsvěcují v tichu hřbitovů, Mexiko exploduje barvami a radostí během Dne mrtvých. Co spojuje a rozděluje naše tradice? A proč si možná letos zapálíte svíčku s úplně jiným pocitem?
Dušičky vs. Día de los Muertos: Na první pohled jiný svět
První listopadový týden má v českém kalendáři zvláštní místo. Dušičky, neboli Památka zesnulých, je čas ztišení, zastavení a vzpomínání na ty, kdo už s námi nejsou. Lidé upravují hroby, zapalují svíčky a v tichosti si připomínají společné chvíle. Atmosféra je poklidná, dokonce až meditativní.
A teď si představte tu nejživější oslavu smrti na druhé straně zeměkoule. V Mexiku Día de los Muertos znamená několikadenní festival barev, květin, tradiční hudby, tance i jídla. Místo úctyplného smutku tu vládne radost i smích: smrt je považována za přirozenou součást života, a návrat mrtvých blízkých je důvodem k opravdové oslavě.
Symboly, které promlouvají beze slov
- Česko: Svíčky, chryzantémy, vřes. Úhledně vyzdobené hroby, tlumené barvy a nepsaná pravidla decentnosti.
- Mexiko: Lebky z cukru, pestré „papel picado“ (vyřezávané papírové girlandy), pomerančové květy a typický pokrm „pan de muerto“. Vyrobené oltáře (ofrendas) jsou plné fotografií, dárků a osobních předmětů zemřelých – pro Mexičany forma veselé konverzace s dušemi minulé generace.
Přiznám se, že když jsem poprvé viděl mexickou oslavu ve filmu „Coco“, doslova mi spadla čelist. Tolik volnosti a vděčnosti vůči předkům, tolik barev a smíchu tam, kde bych čekal pouze vzpomínky a ticho! Jedná se o dvě zcela rozdílné optiky na smrt – a přiznejme si, ten mexický pohled, kde se smrt slaví, je inspirací i pro nás ostatní.
Co se můžeme naučit navzájem?
Cesta ke smyslu tradic vede často přes odvahu dívat se jinam. Češi mají vzácný dar vnímat život v klidu a pokoře, což dává Dušičkám atmosféru, jakou si neumíme představit jinde. Mexičané ale ukazují, že i na smrt můžeme hledět jako na oslavu, která spojuje rodinu, sousedy i celé generace.
Třeba je čas zkombinovat oba přístupy: zapálit svíčku i třeba přinést na hroby něco, co měli naši blízcí rádi – oblíbený dort nebo fotku ze společné dovolené. Ne proto, abychom zvykům lámali vaz, ale aby nám každý podzim připomněl, že ke vzpomínání lze přistoupit opravdu osobně.
Malý tip na závěr: Zkuste „ofrendu“ po česku
Je listopad. Do hřbitovního ticha vezměte kromě svíčky i něco, co vystihuje vzpomínaného člověka: knihu, hrníček, šálu… Tahle inspirace z Mexika vás překvapí, jak blízko nám vlastně může být. Zkuste si navzájem vyprávět veselé historky o těch, na které myslíte. Možná i Dušičky dostanou trochu víc světla.
Podzim nás učí hledat v každé vzpomínce nový význam. Sdílíte tyto myšlenky? Napište váš pohled do komentářů nebo článek inspirujte dál – možná překvapíte nejednoho přítele.
